Mít prsa byl můj celoživotní sen. Řada žen začne své poprsí řešit např. po dětech, před dětmi měly alespoň nejaká prsa. Ale já už bohužel neměla prsa od puberty. V tomto období asi jako každá mladá dívka jsem čekala, že budu mít třeba menší, ale kulatá pevná ňadra, opak se stal pravdou…
Nemohla jsem se dočkat dne kdy přijdu a půjdu na sál. I přes veškerá rizika s operací a podobně jsem byla odhodlaná jít na výkon, ať se děje cokoliv. Vidina prsou byla silnější než jakékoliv možnosti komplikací. V den D jsem přišla na kliniku, kde mě přivítala usměvavá a hrozně milá sestřička a zavedla mě na pokoj. Postupně za mnou přišla paní doktorka i anesteziolog, všichni velmi dobře naladeni, což mě uklidnilo a mohla jsem jít na sál. Krásně jsem se prospala, a pak už jsem se vzbudila na pokoji zavázaná. Víc než bolest mě spíš překvapil ten neuvěřitelný tlak na hrudi a sevření hrudníku velmi těsným obinadlem. Bolest byla po výkonu přiměřená. Dostávala jsem dost injekcí na bolest, takže to bylo ještě dobré.
Horší to pak bylo po propuštění doma. I přes analgetika ta bolest se stupňovala a postupně jsem začala litovat, že jsem na to vůbec šla. Byla jsem zoufalá a říkala jsem si, že to snad nikdy neskončí. Nejhorší bylo samotné posazení na posteli, to jsem se přemlouvala strašně dlouho, než vůbec začala něco dělat. Jakmile jsem se posadila byla bolest největší. Tahle bolest ale nakonec trvala přesně 4 dny (ten čtvrtý byla největší), a pak jako když utne, povolil se velmi těsný kompresní obvaz a bolest rapidně ustupovala. Konečně jsem mohla vidět svá prsa. Byla ještě velmi nateklá, tak mě to až překvapilo, jak velká jsou, ale ten pocit, že tam už jsou, byl k nezaplacení.
Pak už jsem najednou otočila a nelitovala ničeho a řekla jsem, že to prostě vydržim. Byl to neuvěřitelný pocit radosti. První tři týdny byly poměrně náročné ohledně návratu do běžného života, ale každý den se zlepšoval, domácí práce jsem dělala už prakticky 6. den po operaci (aspoň jsem přišla na jiné myšlenky), samozřejmě s opatrností. Zhruba po 14 dnech od operace se mi v oper. ráně v podprsní rýze vytvořila kapsička s hnisem, která se spontánně perforovala a hnis vytékal sám. Paní doktorka mi dala raději antibiotika, ránu jsem si převažovala sama a mazala přírodními doplňky s aloe vera, Rána se zhojila během pár dnů. Bolesti už zmizely a prakticky od 3. týdne nebyly žádné. Byla jen palpační citlivost kolem jizev, ale to je normální.
Dále musím zmínit, že po celou dobu jsem nosila kompresní podprsenku, kterou jsem sundavala pouze na vyprání nebo na osprchování. Je doporučené ji nosit alespoň 6-8 týdnů. Bohužel nejsem zrovna nejvzornější pacient a už jsem se nemohla dočkat, až si koupím nějakou pořádnou, krásnou a nevycpanou podprsenku. Takže přes den jsem už nosila bežné podprsenky od 6. týdne, kompresní jsem měla jen na noc a od 8. týdne jsem nosila běžné podprsenky a kompresní už vůbec.
